FOODLAB

undergroud, overground, porno a muzikál

No. 3 3D / ANAGLYPH

Předchozí dva články byly převážně o hmatatelných objektech, tentokrát se ale budu věnovat plošnému zobrazení prostoru. „Třidéčko“ je v současné době velmi populární, a to převážně v kinech, tím se ale v tomto článku zabývat nechci. Mě zajímá spíš využití této techniky na plošné objekty nebo zajímavé vizuální projekty v podobě VJingu. I když anaglyfu (anglicky anaglyph) se rozšířeně říká 3D, tak ve skutečnosti trojdimenzionální není, nemůžeme se na obsah podívat zezadu ani si na něj sáhnout.

Kořeny anaglyfu nalezneme ve stereoskopii. Nechtěla bych vás nudit či snad zpochybňovat vaše znalosti z této oblasti, ale opakování je matka moudrosti. Iluzi třetího rozměru získáme dvěma záběry jednoho obrazu vzdálenými od sebe 6,5cm (průměrná vzdálenost mezi očima). V 19. století se stereoskopie masově rozšířila mezi širokou veřejnost, nešlo jen o obrazy z každodenního života, oblíbené byly i pornografické výjevy. V té době měla stereografie podobu dvou obrazů umístěných od sebe zmíněných 6,5cm s prohlížečkou stereofotografií. Tato technika se nám postupně upgradovala – např. na „cross eyed technique“, holografii nebo pro nás v tuto chvíli nejzajímavější anaglyf.

U anaglyfu se jedná o metodu, která využívá rozložení obrazu pro levé a pravé oko na barevné složky, obvykle chromatický opak (převážně červená a azurová). Hlavní objekt bývá zejména ve středu, zatímco popředí a pozadí jsou posunuty příčně v opačných směrech. Na tyto obrazy koukáme skrze anaglyfické brýle, které odhalují integrovaný stereoskopický obraz.

Prvním impulzem, proč vlastně napsat článek o anaglyfech, se staly fotografie skupiny Daft Punk pro časopis Dazed & Confused od Sharifa Hamzy, módního fotografa a filmaře působícího v New Yorku. Samozřejmě není jediným, kdo využil tohoto principu v médiích. Mezi další patří např. Steven Meisel a jeho práce pro italské Vogue (9/2010), kde vyfotografoval Mirandu Kerr, Jacques Dequeker v mexickém Vogue (6/2010) nebo 3D editorial Baldovino Baraniho pro první číslo Archetype X Magazine.

První, kdo ilustroval princip anaglyfu pomocí modrých a červených linií na černém poli s červenomodrými brýlemi k vnímání tohoto efektu, což se týkalo pouze linerání kresby, byl William Friese-Greene. Na jeho náhrobku nalezneme nápis The Inventor of Kinematography. W. Friese-Greene si nechal patentovat roku 1889 chronofotografickou kameru, která byla schopná zhotovit až 10 snímků za sekundu na perforovaný celuloidový film. Bohužel kvůli experimentům musel prodat práva na patent, který nakonec zanikl. V roce 1858 Joseph D`Almeida promítnul první trojdimenzionální laternu magiku pomocí červených a zelených filtrů. Anaglyfické filmy můžeme také nazývat plastikony nebo plastigramy.

A tady je ukázka z Domu George Eastmana:

V New Yorku roku 1922 se promítaly „filmy budoucnosti“, které daly divákovi volitelné zakončení. Šťastný konec uzříte přes červený filtr a přes zelený naopak ten tragický (což nám představuje kino Světozor v podobě Kinoautomatu).

Termín 3D se objevil už roku 1950, ale až v roce 1954 začaly být filmy jako The Creature from the Black Lagoon velmi úspěšné. A kdyby vás ještě zajímal další průlom, rozhodně si sežeňte 3D snímek Man in the Dark nebo House of Wax s využitím stereo zvuku.

House of Wax trailer (1953):

Anaglyfy se začaly objevovat také v novinách, časopisech a komiksech. Komiksové knihy obsahovaly krátké, grafické příběhy (válečné, horory či detektivky), v současnosti je najdeme i v japonských manga. Prvním trojdimenzionálním komiksem se stal Mighty Mouse z 1. září 1953.

Krátký animovaný film „Miss Daisy Cutter“ založený na vizuálu červené a azurové pochází od Francouze žijícího v Amsterdamu Leana Sanchese. Dle jeho vlastních slov jde o reinterpretaci některých archetypů psychedelic-pop-rock-punk vizuálů 60. a 70. let a ve výsledku se setkají komiks s manga, leptem či s užitím abstraktních tvarů…


13. března minulého roku jsem měla možnost si vychutnat audiovizuální 3D představení na Lunchmeat festivalu, kde se nám předvedli The Stereovideo Project. Tři chlapíci ze Španělska jsou spojením dvou oddělených projektů Sr. Aye a Lectrovision. Jejich vizuál je založený na 3D stereoskopických obrazech, které podporují mozkové vnímání filmů a videí. Sr. Aye tvoří od konce 90. let a pracuje s minimalistickými sadami míchajícími hip hop a IDM. Zbylé dvě třetiny projektu představují Lectrovision. Ti svůj um vytvářejí v reálném čase, jedná se o výborné sladění videa se zvukem.

Text a koncept: Dituše Havr

Leave a Response

Please note: comment moderation is enabled and may delay your comment. There is no need to resubmit your comment.