Nakladatelství pulchra vydává knihu Františka Stárka Čuňase a Jiřího Kostúra Baráky zabývající se základnami českého undergroundu za komunismu. Spolu s vydáním knihy vzniklo i toto video, zkompilované z archivních materiálů. Záběry pochází z usedlosti poblíž Nové Vísky na severu Čech, hudba je ze záznamu koncertu kapely Pepa Janíček And His Boys uskutečněném roku 1979 tamtéž. Usedlost byla roku 1981 komunisty vyvlastněna a obyvatelé vystěhováni.

Křest knihy proběhne 12. června 2011 od 18:00 v hospodě Na Slamníku v Praze. Knihu uvede Dana Němcová. Pepa Janíček & Bobeš Rössler zahrají písničky Charlieho Soukupa a All Tommorows Parties Band zahrají skladby Velvet Underground.

„Fenomén společenského okraje, jenž se v kulturní oblasti projevuje v hudbě, literatuře a výtvarném i jiném umění, má i polohu vycházející z širší definice kultury, tedy ve specifickém oblékání, bydlení a životním stylu vůbec. O komunitním způsobu života českého undergroundu a o tom, co s ním souviselo v podmínkách totalitního státu, není obecně známo téměř nic. Tato kniha se pokouší v co nejširší dostupné míře zmapovat historii všedního dne českého undergroundu. Komunitní způsob života byl možný především na venkovských usedlostech, tzv. barácích, z nichž některé se posléze staly významnými undergroundovými kulturními a společenskými centry.“

Autor: Jakub Daníček

Vernisáží, která se konala 12. května 2011, vyvrcholila rezidence umělců Danielly de Picciotto a Alexandera Hackeho v pražské MeetFactory. Jejich instalace se věnuje tématu čas:

„Na čase je fascinující to, že jde o osobní a subjektivní pojem, ačkoliv je to také neutrální a objektivní veličina. Podle toho, z jaké perspektivy se rozhodneme jej posuzovat, může být jak dominantní a omezující, tak i vnímavý a přístupný. Naše moderní životy jsou většinou ovládány jeho striktními pravidly. Pokusili jsme se zamyslet, jak lze vůbec uniknout tomuto dogmatu, na kterém industrialismus postavil své motto „čas jsou peníze“, a jak nalézt a prozkoumat dvojznačnost tohoto hrozivého tlaku. Chceme se osvobodit a dát času nový tvar a rytmus.“

Výstava probíhá od 12. května do 5. června 2011.

O jarním pobytu manželské dvojice jsme vás informovali již v březnovém příspěvku.

V prostorách pražské Fotograf Gallery mluvil v pátek 29. dubna 2011 teoretik Karel Císař o změnách přístupu autorů k současné fotografii:

„Příklon k abstrakci je v poslední době patrný ve fotografiích natolik odlišných tendencí, jakými jsou politicky motivovaný dokumentarismus či naproti tomu domněle indiferentní neoformalismus. Společným základem těchto protikladných uměleckých orientací je přitom zájem o formální redukci, abstrahování fotografie z jiných fotografií a konečně i o abstrakci sociálních a finančních procesů. Nové uchopení zastaralého pojmu abstrakce by mohlo rovněž přispět k revizionistickému čtení dějin abstraktní fotografie.‟

Poslechněte si záznam přednášky ve formátu mp3 / 128 kbps:

Tomáš Pospiszyl: Co se vystavuje v New Yorku. Subjektivní zpráva o programech výtvarných institucí od velkých muzeí přes komerční galerie až po nezávislé iniciativy.

Teoretik umění a kurátor Tomáš Pospiszyl navštívil nedávno New York a v úterý 26. dubna 2011 představil v prostorách tranzitdisplay v rámci programu Práce „cestovní zprávu“ z tohoto svého několikadenního pobytu. Virtuální procházku po newyorských galeriích začal zmínkou o retrospektivní výstavě Luise Camnitzera, jehož díla právě vystavuje také galerie tranzitdisplay. Pokračoval další retrospektivou, tentokrát však umělkyně Lyndy Benglis v New Museum, a následovalo představení výstavy Laurel Nakadate (recenzi na tuto výstavu od Tomáše Pospiszyla si můžete přečíst tady). Kromě těchto velkých výstav se zaměřil také na menší výstavní síně na Lower East Side a Chelsea. Nejvíce ho prý během pobytu v NYC zaujal polský kameraman a umělec pocházející z Lodže Józef Robakowski v Ludlow 38. To ovšem není zdaleka všechno, o čem Tomáš Pospiszyl vyprávěl.

Poslechněte si teď záznam přednášky ve formátu mp3 / 128 kbps:

V pátek 25. března 2011 proběhlo Mezinárodní Sympozium Mutující Medium organizované Vysokou školou umělecko-průmyslovou v Praze, časopisem Fotograf a Galerií Rudolfinum. Své příspěvky přednesli teoretici a zastupci významných institucí zaměřených na fotografii: Jan Babnik, Xavier Canonne, Karel Císař, Zuzana Flašková, Marina Grzinic, Tomáš Pospiszyl, Kai Uwe Schierz, Walter Keller.

Koncept sympozia: Markéta Kinterová.

Tisková zpráva / Press release

1st part

2nd part

3rd part

4th part

Úvodním koncertem 17. února 2011 začal rezidenční program manželské dvojice Alexandera Hackeho & Danielle de Picciotto v MeetFactory. Na začátku svého čtyřměsíčního pobytu pokřtili nové album „Hitman’s Heel“. V programu páru v rámci jeho rezidence najdeme mimo jiné narozeninovou oslavu legendární kapely Einstürzende Neubauten, která se bude konat 1. apríla.

V úterý 8. března 2011 v podvečerních hodinách v prostoru galerie tranzitdisplay proběhla další ze série diskuzí Práce. Tentokrát s Miroslavem Petříčkem a Tomášem Pospiszylem nad knihou Deleuze/Guattari: Tisíc plošin. Ukázku textu najdete na stránkách institutu intermédií.

Záznam přednášky ve formátu mp3 / 128 kbps:

Je zvláštní, jak dlouho někdy trvá, než se člověk dostane k určitým věcem. Literární sklony organizované Petrem Borkovcem z nakladatelství Fra se konaly 12. ledna 2011 v Galerii Jiří Švestka už po šestnácté. Nechat mluvit spisovatele o svém oblíbeném obrazu je bezkonkurenční nápad. Propojit dvě sféry zájmu – literaturu a výtvarné umění, je pojistkou úspěchu. Spisovatelé nabízí posluchačům svůj vlastní, nezvyklý, teoriemi nezatížený pohled a jazyk, který okouzlí. Narozdíl od umělců a výtvarných kritiků se umí vyjadřovat a přináší slovům to, co umělec vkládá do své malby. Štěpán Nosek si vybral obraz Interiér, Strangade 30 od dánského umělce Vilhelma Hammershoie, který namaloval v roce 1908. Sám Nosek uvádí, že Hammershoi vytvořil přes 20 obrazů se stejným motivem – svým tichým bytem a ženou Idou. Spíš než barva, už jen vzpomínka na barvu. Jsou to obrazy, kde všechno rozhoduje světlo. Jaký je jeho sklon, jaká je aktuální konstelace stále stejných věcí, které se k němu přiklánějí, jakými cestami je mu dovoleno prostupovat prostor, k jakému povrchu se přimyká.

Prvních 25 minut mluví Štěpán Nosek o svém oblíbeném obrazu Interiér, Strangade 30, zbylých deset minut uslyšíte Janu Bezpalcovou hrát na akordeon skladbu Metamorphoses od Švéda Torbjorna Lundquista z roku 1965:

Foto: Dituše Havr

Předchozí dva články byly převážně o hmatatelných objektech, tentokrát se ale budu věnovat plošnému zobrazení prostoru. „Třidéčko“ je v současné době velmi populární, a to převážně v kinech, tím se ale v tomto článku zabývat nechci. Mě zajímá spíš využití této techniky na plošné objekty nebo zajímavé vizuální projekty v podobě VJingu. I když anaglyfu (anglicky anaglyph) se rozšířeně říká 3D, tak ve skutečnosti trojdimenzionální není, nemůžeme se na obsah podívat zezadu ani si na něj sáhnout.

Kořeny anaglyfu nalezneme ve stereoskopii. Nechtěla bych vás nudit či snad zpochybňovat vaše znalosti z této oblasti, ale opakování je matka moudrosti. Iluzi třetího rozměru získáme dvěma záběry jednoho obrazu vzdálenými od sebe 6,5cm (průměrná vzdálenost mezi očima). V 19. století se stereoskopie masově rozšířila mezi širokou veřejnost, nešlo jen o obrazy z každodenního života, oblíbené byly i pornografické výjevy. V té době měla stereografie podobu dvou obrazů umístěných od sebe zmíněných 6,5cm s prohlížečkou stereofotografií. Tato technika se nám postupně upgradovala – např. na „cross eyed technique“, holografii nebo pro nás v tuto chvíli nejzajímavější anaglyf.

U anaglyfu se jedná o metodu, která využívá rozložení obrazu pro levé a pravé oko na barevné složky, obvykle chromatický opak (převážně červená a azurová). Hlavní objekt bývá zejména ve středu, zatímco popředí a pozadí jsou posunuty příčně v opačných směrech. Na tyto obrazy koukáme skrze anaglyfické brýle, které odhalují integrovaný stereoskopický obraz.

Prvním impulzem, proč vlastně napsat článek o anaglyfech, se staly fotografie skupiny Daft Punk pro časopis Dazed & Confused od Sharifa Hamzy, módního fotografa a filmaře působícího v New Yorku. Samozřejmě není jediným, kdo využil tohoto principu v médiích. Mezi další patří např. Steven Meisel a jeho práce pro italské Vogue (9/2010), kde vyfotografoval Mirandu Kerr, Jacques Dequeker v mexickém Vogue (6/2010) nebo 3D editorial Baldovino Baraniho pro první číslo Archetype X Magazine.

První, kdo ilustroval princip anaglyfu pomocí modrých a červených linií na černém poli s červenomodrými brýlemi k vnímání tohoto efektu, což se týkalo pouze linerání kresby, byl William Friese-Greene. Na jeho náhrobku nalezneme nápis The Inventor of Kinematography. W. Friese-Greene si nechal patentovat roku 1889 chronofotografickou kameru, která byla schopná zhotovit až 10 snímků za sekundu na perforovaný celuloidový film. Bohužel kvůli experimentům musel prodat práva na patent, který nakonec zanikl. V roce 1858 Joseph D`Almeida promítnul první trojdimenzionální laternu magiku pomocí červených a zelených filtrů. Anaglyfické filmy můžeme také nazývat plastikony nebo plastigramy.

A tady je ukázka z Domu George Eastmana:

V New Yorku roku 1922 se promítaly „filmy budoucnosti“, které daly divákovi volitelné zakončení. Šťastný konec uzříte přes červený filtr a přes zelený naopak ten tragický (což nám představuje kino Světozor v podobě Kinoautomatu).

Termín 3D se objevil už roku 1950, ale až v roce 1954 začaly být filmy jako The Creature from the Black Lagoon velmi úspěšné. A kdyby vás ještě zajímal další průlom, rozhodně si sežeňte 3D snímek Man in the Dark nebo House of Wax s využitím stereo zvuku.

House of Wax trailer (1953):

Anaglyfy se začaly objevovat také v novinách, časopisech a komiksech. Komiksové knihy obsahovaly krátké, grafické příběhy (válečné, horory či detektivky), v současnosti je najdeme i v japonských manga. Prvním trojdimenzionálním komiksem se stal Mighty Mouse z 1. září 1953.

Krátký animovaný film „Miss Daisy Cutter“ založený na vizuálu červené a azurové pochází od Francouze žijícího v Amsterdamu Leana Sanchese. Dle jeho vlastních slov jde o reinterpretaci některých archetypů psychedelic-pop-rock-punk vizuálů 60. a 70. let a ve výsledku se setkají komiks s manga, leptem či s užitím abstraktních tvarů…

13. března minulého roku jsem měla možnost si vychutnat audiovizuální 3D představení na Lunchmeat festivalu, kde se nám předvedli The Stereovideo Project. Tři chlapíci ze Španělska jsou spojením dvou oddělených projektů Sr. Aye a Lectrovision. Jejich vizuál je založený na 3D stereoskopických obrazech, které podporují mozkové vnímání filmů a videí. Sr. Aye tvoří od konce 90. let a pracuje s minimalistickými sadami míchajícími hip hop a IDM. Zbylé dvě třetiny projektu představují Lectrovision. Ti svůj um vytvářejí v reálném čase, jedná se o výborné sladění videa se zvukem.

Text a koncept: Dituše Havr

M HKA, Antverpy, Belgie

10. 9. 2010 – 20. 2. 2011

Výstava z kolekce belgické galerie M HKA v Antverpách je zaměřená na periodu mezi lety 1985 – 1995. Východiskem je časopis Artefactum, který byl úzce spjat i s galerií M HKA a značným způsobem reflektoval umělecké dění té doby, jak v Belgii, tak i v mezinárodním měřítku. Představoval jako jeden z prvních časopisů svého druhu extravagantní inzerci, jež byla v té době součástí již mnoha zahraničních časopisů. Prezentoval belgické umění i zahraničním čtenářům. Výstavu je možno shlédnout do 20. února 2011.