Jan Lesák / Případ pro začátečníka

Dalším absolventem Fakulty umění a designu, kterého zde chceme představit, je Jan Lesák. Jeho eseje věnující se apropriaci v rámci současného umění můžete číst na Foodlabu už pár měsíců. Jsou to texty vybrané z Honzovy diplomky. V tomto příspěvku vám autor představí svou praktickou část diplomové práce.

Prezentovaný výstup projektu je záznamem dlouhodobého procesu, jehož podstatou je transformace filmové složky do objektu. Na fotografiích předkládám film – artefakt v jiném skupenství.

Akt umožnující zmíněnou transformaci filmové složky byl prostý a jednoduchý. Objekt vznikl přepisem mluveného slova z filmu Případ pro začínajícího kata. Použil jsem mechanický psací stroj a standartní formát papíru A4, na střed prázdného listu jsem vždy napsal možný rozsah textu do jedné linie. Slova dostávající se k hraně listu jsem nedělil, snažil jsem se o maximální pozornost a přesnost. Samotnému přepisu jsem se věnoval asi měsíc, vždy několik hodin denně. Postupným vrstvením jednotlivých listů na sebe se utvářel kvádr složený z papírů – objekt.

Konstatní písmo psacího stroje ve spojení se šířkou strany standartního formátu papíru a výškou navrstvených listů se staly měrnou jednotkou, ta by měla neobvyklým způsobem ukázat objem informací, které vstřebáme při sledování celovečerního filmu. Samotný psací stroj je zárukou úkonu, každý úhoz tvoří originální otisk jednoho písmene.

Pro ilustraci uvedu scénu kultovního filmu Shining z roku 1980. Žena o rozum přicházejícího spisovatele Jacka Torrance vchází do jeho pracovny, v psacím stroji nachází papír popsaný opakující se větou „All work and no play makes Jack a dull boy“, v zápětí si všimne plné krabice takto popsaných listů, množství jí způsobuje pocit hrůzy a strachu.

Strohý úkon takto nastaveného přepisu mi umožnil pobývat uvnitř filmu celý měsíc, to je podstata celé práce. Oproti běžným okolnostem, kdy je nám sledování celovečerního filmu k dispozici v průměru kolem devadesáti minut, se vnímání filmu na základě stanovených podmínek mění.

Zpomalené vnímání ovlivňuje úlohu mozku, která spočívá v převodu vizuálních a jiných stimulů ve sled myšlenek. Tento princip lze pozorovat v díle 24 Hour Psycho skotského umělce Douglase Gordona z roku 1993. Autor nabízí osobitou interpretaci Hitchcockova klasického díla, drasticky zpomalená projekce znemožňuje divákovi obvyklé vnímání filmu. Oproti běžnému vnímání tedy Gordon dodává původnímu příběhu nový rozměr, v podobě odhalení skrytých detailů pod prahem běžného vnímání.

Ve své práci kladu podobným způsobem důraz na vnímání díla. Vlastní percepci transformuji do objektu, ze sledování filmu vytvářím reálný záznam. Ověřuji tím fakt, že veškerá konzumace je zároveň produkcí. „Obrazy dělají jejich diváci“, říkal Marcel Duchamp. Užíváním artefaktu se podílíme na produkci nových látek, ani v pozici diváka nejsme zcela pasivní. Nestandartní rovinu vnímání se snažím zhmotnit, dávám jí uchopitelnou podobu a sobě čas si tyto skutečnosti uvědomit. Dostávám se k otázce vztahu díla a do něj vložené informace, vztahu díla a autora. Uměle vytvořený záznam v mé práci je bodem na trajektorii, po které se pohybují informace, za participace jednotlivých autorů, pohyb směrem k novému dílu informace transformuje.

Díky deníkovým zápisům režiséra Pavla Juráčka jsem mohl sledovat vznik scénáře a potom samotného filmu, s kterým jsem se intuitivně rozhodl pracovat. Film je považován za kultovní dílo obodobí „nové vlny“. Pozoroval jsem vlivy Juráčkových osobních prožitků na dílo, jeho inspirační zdroje a atmosféru šedesátých let, kterou prožíval v Praze. Jeho práce a vnitřní svět mne fascinoval natolik, že jsem podstoupil tento výzkum a částečně jsem se pokusil o stylizaci do jeho role. Byl jsem ochoten strávit týdny přepisem jeho exaltované a neobvyklé práce.

Ačkoli mi jde spíše o prezentaci myšlenky a mého osobního přístupu k již existujícímu artefaktu, má práce dostává vizuální podobu. Paralelně se samotným procesem vznikala jeho dokumentace. Další vrstvou projektu je tedy fotografický záznam a jeho prezentace. Vytrvale jsem pracoval na záznamu pracovního prostředí a vzniku objektu. Samotná instalace v galerijním prostoru nemusí mít vždy stejnou podobu. Možnost modifikace je konkrétní reakcí na dané prostředí a jeho dispozice.

Text a fotografie: Jan Lesák

Josef Rabara / Maty a Dany

Chystáme se zde představit několik čerstvých absolventů z Fakulty umění a designu z Ústí nad Labem. Jako prvního uvádíme fotografa Josefa Rabaru (*1980). V následujícím textu si přečtěte úvahu autora nad jeho souborem fotografií. Výstava Diplomových prací bude k vidění do 30. 6. 2010.

Maty a Dany prechádzajú zásadným obdobím, ktoré nevratne zmení ich životy. Rozhodli sa už nebyť ženami. A ja ich fotografujem. Ako neskĺznuť k lacnému obdivu podivnosti? Je to vôbec možné? Neviem. Vlastne si myslím, že to zas až tak podivné nie je. Poznám Maty a Dany dosť dlho na to, aby som o nich rozmýšľal len z pohľadu na ich telesnú schránku. Šokuje vás pohľad na matku štyroch detí, ktorá prechádza zmenou pohlavia? Zhlboka dýchajte a rozmýšľajte racionálne. Čo ak je to len strach z nepoznaného.

Ako dokumentovať takúto udalosť mi nie je ani po mesiacoch práce jasné. Možno by stačili dve fotografie – pred a po. Alebo iba po. Ale „po“ bude až za dlho. Fotím teda všetko. Portréty, situácie, ich drag king vystúpenia, deti aj psa. Vznikajú stovky fotografií, ako z toho von. Vyberať, neprebrať.

Na tomto súbore pracujem už pol roka a sme na začiatku. Maty je asi dva mesiace po operácií pŕs, Dany iba pár dní. Ja mám niekoľko stoviek fotografií a to sa príbeh iba začal: Dany a Maty spolu chodili, rozhodli sa nebyť ženami, rozišli sa. Niekoľko mesiacov života v jednej vete.

To be continued…

Upíři v popkultuře / O televizní zábavě a komiksu

ÚVOD

Buffy, a ty by ses na hřbitově nebála?”

Zakřiknutá dívka Willow (jak příhodné jméno) se v jedné z epizod dnes již kultovního seriálu devadesátých let ptá svojí spolužačky (a asi jediné kamarádky), která je předurčena k tomu, aby vyčistila svět od upírů, na poměrně banální otázku. Ta je však klíčovou chvílí každé z postmoderních televizních rošád, kde se jedná o city, záchranu lidského pokolení, vytvoření idolu pro odrůstající děcka a v neposlední řadě plnění peněženek produkčních společností. Hlavní hrdina musí být nebojácný, ale v jádru dobrý člověk, musí se postavit svému strachu a odvážně dávat série úderů jednu za druhou nepohodlným upírům, jakoby se nechumelilo, a přitom čas od času ukázat svojí “lidskou” obyčejnou stránku. A diváci to mají rádi. Důkazem je i nesčetně plakátů upozorňujících na béčkové filmy pochybné kvality. Proč?

Masová televizní zábava je jedním z nejlepších produktů a zároveň odrazů společnosti. Je tam všechno. Stejně tak to je i s komiksem, který se až na přelomu nového tisíciletí stal uznávaným médiem a odhoupnul se od kultu superhrdinů a rychločetby pro mládež. Oba dva tyto výdobytky silně spojené s americkou kulturou v sobě ukazují všechny znaky své doby a to bez příkras a přímo, tak, aby tomu průměrný divák rozuměl. Toho hojně využíval popart a později se k němu přidalo velké množství umělců z dalších oblastí. Uvedu tu americkou umělkyni Daru Birnbaum a její videosmyčku Technology/Transformation vysamplovanou ze seriálu sedmdesátých let Wonder Woman, který vycházel z komiksové série publikované u legendárních DC Comics, a je ukázkovým příkladem toho, jak se postupně z jednoduchého produktu masové kultury infiltroval do dalších oblastí a stal se výchozím bodem pro další zpracování. (Přečtěte si podrobněji o fenoménu Wonder Woman.)

https://www.youtube.com/watch?v=0DErYJitDfA

Televizní tvorba se vyvíjí stejně, jak se vyvíjí společnost. Ovlivňují jí trendy a globalizace, řídí se pravidly kapitalismu, mluví o událostech a reaguje na věci, které se právě staly nebo se ještě stále dějí. V seriálech The Simpsons nebo Family Guy se pravidělně kritizuje americký prezident a naváží se do “tradičních amerických hodnot” (např. FG: “Brothers and sisters fighting is as natural as a white mans dialogue in a Spike Lee movie”). Ve filmech o komiksech (ve filmech podle komiksů) se citují známé scény ze Spider-mana (a vznikají parodie na ně) a v narážkách se mluví o ikonách žánru Alanu Moorovi a jemu podobných a Alan Moore zase recykluje charaktery z klasické literatury a dává jim nový, sexuální rozměr (viz jeho poslední počin Ztracené dívky). A tak to jde pořád dokola. Komiksem se v roce 2002 podrobně zabýval také časopis Živel v čísle 21, většinu článků si můžete přečíst dnes online.

Nejlíp se však posun v tomto kolotoči ukazuje na konkrétním příkladu. Jelikož se trendem posledního desetiletí v masové zábavě pro dorůstající teenagery stala upíří tématika (aktuálně přichází 30. června do českých kin třetí pokračování teenage vampire elegie Zatmění a dá se jen předpokládat, že bude premiéru filmu doprovázet stejné šílenství jako u předchozích dílů), jedná se o ideální výchozí bod. A to především také z důvodu, že upíři se ve filmu poprvé objevili už ve dvacátých letech minulého století a jsou kontinuální součástí vývoje kinematografie.

Když se ale přeci jen ještě na chvíli vrátíme ke komiksu, stojí za zmínku Vampýr Greenberg. Cituji z comiXology.com :

„…It’s possible that the vampire genre taps into inherently adolescent fantasies: vampires look fantastic without exercise or effort, easily seduce others and get to sleep all day. Likewise, they never have to „grow up“ — never aging means the aforementioned looking great, etc., but it also means never having to do taxes or drive a minivan. Clearly, I also love comics, but I’ve never been able to find a vampire comic that I’ve liked. Tom Spurgeon’s recent birthday greeting reminded me that I’ve always meant to check it out, so I’ve decided to begin my quest with Marvel’s 1986 Greenberg the Vampire…“

Přispěvatelka The Comics Journal a spolupracovnice nakladatelství Fantagraphics Books Kristy Valenti tu upozorňuje na několik věcí – zaprvé, že symbol upíra se promítá do snění mladých dívek jako cosi romantického a nadpozemského vyžadujícího pozornost (tolik k úspěchu upířích románů a filmů po roce 2005, o kterých se podrobněji rozepíšu v jednom z dalších dílů), zadruhé, že dobrých upírských komiksů je daleko méně než dobrých filmů o upírech (viz galerie plakátů výše) a zatřetí, že tím jedním z dobrých komiksů je Greenberg the Vampire z pera J. M. DeMatteise.

Oscar Greenberg je upír, ale především spisovatel. Můžeme se jen ptát, zda autor zvolil jeho příjmení náhodně nebo se nenápadně odvolává na jednoho z nejznámějších amerických uměleckých kritiků 2. poloviny 20. století Clementa Greenberga. Ať už tak nebo tak, Oscar Greenberg píše hororové příběhy, má krizi – tedy nepíše, a tím pádem je nešťastný. Zároveň je v každé řádce svých slov sarkastický a vtipný, je Žid (ač nepraktikující židovství, ono to jde dost obtížně, když už jste úředně po smrti a navíc upír) a vlastník řeznictví, které zdědil po svém otci (tudíž mu kvete černý obchod se zvířecí krví přímo pod rukama), a to je pravé jádro tohoto komiksu. Nikoli obchod s orgány, ale charakter hlavního hrdiny. Skutečnost, že je upírem, je zanedbatelná. Stal se jím náhodou (když ho přeměnila v intimních chvílích jeho vampýrská přítelkyně Denise) a po tomto incidentu si jen za jména přidali přívlastek The John and Yoko of the graveyard set. Mnozí kritici ho přirovnávají k Woody Allenovi (děj se samozřejmě odehrává v New Yorku), všichni se shodují na tom, že jde o vtipný komiksový příběh o upírech bez upírů. K tomuhle uvědomění dochází i sám Oscar v jednom ze svých neúspěšných literárních pokusů The Confessions of a Vampire, když najednou píše:

„Holy shit. I´M A VAMPIRE!“

Na závěr malá rada pro čerstvé fanoušky Vampýra Greenberga: pro četbu komiksů v 21. století je ideální použít komiksovou čtečku, z vlastní zkušenosti doporučuji freeware ComicRack (pouze pro Windows).

A abych vás nalákala na další díl, kde se zaměříme na historické kořeny upírství, fenomén postavy Drákuly a první postmoderní experimentální náznaky vampýrství v československém filmu, dejte si teď klasiku české muzikálové tvorby devadesátých let – Dana Hůlku v Draculovi. Po rolích v ústeckém divadle a operetě Netopýr (zde je vidět Danova kariérní logická návaznost!, v portfoliu tak už jen chybí role Batmana) se vyšvihl na prkna, co znamenají svět, v pražském Kongresovém centru a vyrovnaně léta soutěžil s Jesus Christus Superstar. Boží mlýny melou pomalu ale jistě, a tak ho po několika comebacích navštívilo přes 2,5 milionu diváků a prodalo se přes čtvrt milionu soundtracků. Dle posledních informací vstane Dracula z mrtvých opět v prosinci tohoto roku.

Přívlastek nesmrtelný je v tomto případě zcela na místě…

Text: Eva Balaštíková

Prokop Bartoníček / Světy jako fragmenty

Prokop Bartoníček, aka Atari, alias Pebe, vystavuje ve svém showroomu 22PRESENTS od 16. června do 27. června svou diplomku Světy jako fragmenty. Ukončil tím studium na VŠUP v ateliéru Supermédií. Povídali jsme si s ním nejen o jeho práci, ale i o chystaných výstavách ve 22PRESENTS. Naposledy jste v prostorách galerie mohli vidět „Perpetual Storytelling Apparatus“ od Berlíňanů Benjamina Mause a Juliuse von Bismarcka.

Prokopovu přednášku jsme vám přinesli v letošním březnu v rámci dvojpřednášky s Richardem Loskotem.

22PRESENTS, Mlynařská 4, Praha 1

otvírací doba 17:00 – 19:00

Laibach ve Vokně

Vokno je legendární samizdatový časopis „pro druhou i jinou kulturu“, který začal vydávat František Stárek (zvaný Čuňas – nyní působí v Ústavu pro studium totalitních režimů) se svými přáteli v černobílých dobách roku 1979. Kolektiv kolem časopisu pořádal koncerty, výstavy, přednášky, vydával knihy, noviny (Voknoviny), natáčel videomagazín…. Někteří byli v souvislosti s časopisem odsouzeni a vězněni. Zavřeni byli např. Michal Hýbek, Jiří Frič, Martin Jirous (Magor ) i František Stárek. Činnost Vokna se však po jejich propuštění obnovila. Stárek popisuje rozdíl mezi jejich produkcí před a po vězení takto: „První řadu jsme dělali tematickou, každé číslo mělo nějaké meritní téma – muziku, literaturu, výtvarné umění a další,… Ta druhá řada se stala takovou maticí undergroundovou, dělali jsme už řadu knížek a také učebnice pro naši bytovou univerzitu“. Časopis vycházel i po revoluci, až do půle 90. let, kdy se redakce z vnitřních důvodů rozpadla.

Články a rozhovor se skupinou Laibach byly publikovány ve Vokně č. 19. (1990), v roce, kdy skupina poprvé vystupila na popud agentury 10:15 (J. Stanko a D. Berdych) v Praze. Přečtěte si původní článek o Laibach.

Časopis Vokno byl zapůjčen Archivem výtvarného umění, o.s. Foodlab tímto děkuje.

Text: Pavel Havrda

There is uncomplicated to study completely taking advantage of the academic assistance of http://www.essayclick.net composing resolution.

Pavel Karous / Vetřelci a Volavky

Umělec, scénograf, asistent na VŠUP v ateliéru skla Ronyho Plesl, archeolog normalizace Pavel Karous přednášel na FUD UJEP v Ústí nad Labem 19. května 2010 o dokumentárním projektu Vetřelci a Volavky zabývajícím se sochou období normalizace. Součástí přednášky byl stejnojmenný dokument.

When a joker this filling on the web person that study become more brainy.

Jiří Kovanda / Francis Upritchard / Anna Artaker

Jiří Kovanda pro tuto první samostatnou výstavu na území Vídně vytvořil instalaci White Blanket navrženou přímo pro hlavní prostor galerie Secession. Rozvijí zde, pro něj tentokrát v neobvykle monumentální podobě, svůj citlivý minimalistický přístup jednoduchých a zdánlivě nahodilých gest.

Dále v Secession vystavují umělkyně Francis Upritchard instalaci In die Höhle a Anna Artaker vitrínky (bez názvu).

Trvání: 30. 4. – 20. 6. 2010

Text a foto: Stáňa Karbušická, Jiří Maha, Helena Račková

Práce / Utopie školy

V pražské galerii tranzitdisplay nenápadně vzniká nový program nazvaný Práce. Jeho první díl Pracovní schůze se odehrál za účasti Víta Havránka, Zbyňka Baladrána, Tomáše Pospiszyla, Tomáše Svobody a Markéty Strnadové 1. června 2010, víc si poslechněte v rozhovoru:

Utopie školy. Joseph Beuys. Iniciativa Pro-AVU. Grantový systém. Instituce. Překážky. Křížovnická škola. Přirozená komunita. Sociologie. Politika. O tom, jak by měla vypadat idealní podoba školy a zda je to vůbec možné, diskutovali spolu s dalšími návštěvníky Miroslav Petříček, Věra Jirousová, Avděj Ter-Oganjan a Pavel Starec.

Záznam celé Práce ze čtvrtka 3. června 2010 si můžete poslechnout právě teď:

Diskuse, debaty, kino, residence, výzkum, výstavy, umělecké projekty, publikace, archiv, knihovna, workshopy, dialogy, jeviště, pracovna. Práce.

Text: Sofii / Foto: Dituše Havr