Archiv rubriky: Vše

Literární sklony XVI

Je zvláštní, jak dlouho někdy trvá, než se člověk dostane k určitým věcem. Literární sklony organizované Petrem Borkovcem z nakladatelství Fra se konaly 12. ledna 2011 v Galerii Jiří Švestka už po šestnácté. Nechat mluvit spisovatele o svém oblíbeném obrazu je bezkonkurenční nápad. Propojit dvě sféry zájmu – literaturu a výtvarné umění, je pojistkou úspěchu. Spisovatelé nabízí posluchačům svůj vlastní, nezvyklý, teoriemi nezatížený pohled a jazyk, který okouzlí. Narozdíl od umělců a výtvarných kritiků se umí vyjadřovat a přináší slovům to, co umělec vkládá do své malby. Štěpán Nosek si vybral obraz Interiér, Strangade 30 od dánského umělce Vilhelma Hammershoie, který namaloval v roce 1908. Sám Nosek uvádí, že Hammershoi vytvořil přes 20 obrazů se stejným motivem – svým tichým bytem a ženou Idou. Spíš než barva, už jen vzpomínka na barvu. Jsou to obrazy, kde všechno rozhoduje světlo. Jaký je jeho sklon, jaká je aktuální konstelace stále stejných věcí, které se k němu přiklánějí, jakými cestami je mu dovoleno prostupovat prostor, k jakému povrchu se přimyká.

Foto: Dituše Havr

Prvních 25 minut mluví Štěpán Nosek o svém oblíbeném obrazu Interiér, Strangade 30, zbylých deset minut uslyšíte Janu Bezpalcovou hrát na akordeon skladbu Metamorphoses od Švéda Torbjorna Lundquista z roku 1965:

No. 3 3D / ANAGLYPH

Předchozí dva články byly převážně o hmatatelných objektech, tentokrát se ale budu věnovat plošnému zobrazení prostoru. „Třidéčko“ je v současné době velmi populární, a to převážně v kinech, tím se ale v tomto článku zabývat nechci. Mě zajímá spíš využití této techniky na plošné objekty nebo zajímavé vizuální projekty v podobě VJingu. I když anaglyfu (anglicky anaglyph) se rozšířeně říká 3D, tak ve skutečnosti trojdimenzionální není, nemůžeme se na obsah podívat zezadu ani si na něj sáhnout.

Kořeny anaglyfu nalezneme ve stereoskopii. Nechtěla bych vás nudit či snad zpochybňovat vaše znalosti z této oblasti, ale opakování je matka moudrosti. Iluzi třetího rozměru získáme dvěma záběry jednoho obrazu vzdálenými od sebe 6,5cm (průměrná vzdálenost mezi očima). V 19. století se stereoskopie masově rozšířila mezi širokou veřejnost, nešlo jen o obrazy z každodenního života, oblíbené byly i pornografické výjevy. V té době měla stereografie podobu dvou obrazů umístěných od sebe zmíněných 6,5cm s prohlížečkou stereofotografií. Tato technika se nám postupně upgradovala – např. na „cross eyed technique“, holografii nebo pro nás v tuto chvíli nejzajímavější anaglyf.

U anaglyfu se jedná o metodu, která využívá rozložení obrazu pro levé a pravé oko na barevné složky, obvykle chromatický opak (převážně červená a azurová). Hlavní objekt bývá zejména ve středu, zatímco popředí a pozadí jsou posunuty příčně v opačných směrech. Na tyto obrazy koukáme skrze anaglyfické brýle, které odhalují integrovaný stereoskopický obraz.

Prvním impulzem, proč vlastně napsat článek o anaglyfech, se staly fotografie skupiny Daft Punk pro časopis Dazed & Confused od Sharifa Hamzy, módního fotografa a filmaře působícího v New Yorku. Samozřejmě není jediným, kdo využil tohoto principu v médiích. Mezi další patří např. Steven Meisel a jeho práce pro italské Vogue (9/2010), kde vyfotografoval Mirandu Kerr, Jacques Dequeker v mexickém Vogue (6/2010) nebo 3D editorial Baldovino Baraniho pro první číslo Archetype X Magazine.

První, kdo ilustroval princip anaglyfu pomocí modrých a červených linií na černém poli s červenomodrými brýlemi k vnímání tohoto efektu, což se týkalo pouze linerání kresby, byl William Friese-Greene. Na jeho náhrobku nalezneme nápis The Inventor of Kinematography. W. Friese-Greene si nechal patentovat roku 1889 chronofotografickou kameru, která byla schopná zhotovit až 10 snímků za sekundu na perforovaný celuloidový film. Bohužel kvůli experimentům musel prodat práva na patent, který nakonec zanikl. V roce 1858 Joseph D`Almeida promítnul první trojdimenzionální laternu magiku pomocí červených a zelených filtrů. Anaglyfické filmy můžeme také nazývat plastikony nebo plastigramy.

A tady je ukázka z Domu George Eastmana:

V New Yorku roku 1922 se promítaly „filmy budoucnosti“, které daly divákovi volitelné zakončení. Šťastný konec uzříte přes červený filtr a přes zelený naopak ten tragický (což nám představuje kino Světozor v podobě Kinoautomatu).

Termín 3D se objevil už roku 1950, ale až v roce 1954 začaly být filmy jako The Creature from the Black Lagoon velmi úspěšné. A kdyby vás ještě zajímal další průlom, rozhodně si sežeňte 3D snímek Man in the Dark nebo House of Wax s využitím stereo zvuku.

House of Wax trailer (1953):

Anaglyfy se začaly objevovat také v novinách, časopisech a komiksech. Komiksové knihy obsahovaly krátké, grafické příběhy (válečné, horory či detektivky), v současnosti je najdeme i v japonských manga. Prvním trojdimenzionálním komiksem se stal Mighty Mouse z 1. září 1953.

Krátký animovaný film „Miss Daisy Cutter“ založený na vizuálu červené a azurové pochází od Francouze žijícího v Amsterdamu Leana Sanchese. Dle jeho vlastních slov jde o reinterpretaci některých archetypů psychedelic-pop-rock-punk vizuálů 60. a 70. let a ve výsledku se setkají komiks s manga, leptem či s užitím abstraktních tvarů…

13. března minulého roku jsem měla možnost si vychutnat audiovizuální 3D představení na Lunchmeat festivalu, kde se nám předvedli The Stereovideo Project. Tři chlapíci ze Španělska jsou spojením dvou oddělených projektů Sr. Aye a Lectrovision. Jejich vizuál je založený na 3D stereoskopických obrazech, které podporují mozkové vnímání filmů a videí. Sr. Aye tvoří od konce 90. let a pracuje s minimalistickými sadami míchajícími hip hop a IDM. Zbylé dvě třetiny projektu představují Lectrovision. Ti svůj um vytvářejí v reálném čase, jedná se o výborné sladění videa se zvukem.

Text a koncept: Dituše Havr

Collection XXVI: The Artefactum years

M HKA, Antverpy, Belgie

10. 9. 2010 – 20. 2. 2011

Výstava z kolekce belgické galerie M HKA v Antverpách je zaměřená na periodu mezi lety 1985 – 1995. Východiskem je časopis Artefactum, který byl úzce spjat i s galerií M HKA a značným způsobem reflektoval umělecké dění té doby, jak v Belgii, tak i v mezinárodním měřítku. Představoval jako jeden z prvních časopisů svého druhu extravagantní inzerci, jež byla v té době součástí již mnoha zahraničních časopisů. Prezentoval belgické umění i zahraničním čtenářům. Výstavu je možno shlédnout do 20. února 2011.

1st Exhibition in Objektiv gallery / Nathan Baker and Eric Legris / It’s not the Sandwich we Enjoy, it’s the Pickle.

Objektiv gallery měla svou premiéru 21. května 2010. Galerie je bytem fotografa a kurátora Todda Forsgrena. Jako první zde vystavují američané usazení v Berlíně fotograf Nathan Baker a malíř Eric Legris. Příště bude v bytě vystavovat Jan Přibylský, datum ještě není známo, ví se jen, že vernisáž bude někdy okolo 24. června 2010.

Návštěvu si můžete domluvit přes telefon, nebo email: +420 721 561 433 / objektiv.gallery@gmail.com.

Objektiv Gallery is pleased to announce our debut exhibition feature photographs, paintings, video, and installation by Nathan Baker and Eric Legris, two American artists currently based in Berlin, Germany. It’s not the Sandwich we Enjoy, it’s the Pickle is an exhibition on the theme of exertion. The show examines what happens when we push boundaries, both in terms of our physical limits as well as mental. The exhibition will open on Friday the 21st of May with a reception for the artists from 6:00 to 8:00 pm. Beer and pickles will be served.

Roman Štětina a Michal Pěchouček / Mám raději umělce než umění (2010)

„Co je to kritika? Je to vůbec nešťastné slovo… kritika. Zní to jako psaní rozsudků a hlavně odsudků. Ale psát rozsudky a odsudky to je to nejsnadnější, nejúspěšnější, nejneplodnější a dokonce nejnebezpečnější, co se v umění dá dělat. Nebo se myslívá, že kritika, to je něco jako kvalitativní přejímka zboží, že kritik je něco jako technický kontrolor nebo „kvalitář“… prostě člověk, který má veliké znalosti a veliké zkušenosti a který, abychom tak řekli, jménem společnosti přejímá umění, které právě vzniká. Taková funkce by jistě byla užitečná, ale pochybuju, že je vůbec možná.“

Hodinový audiodokument Mám raději umělce než umění o Jindřichu Chalupeckém se poprvé vysílal na Českém rozhlase 3 – Vltava v rámci pravidelného Radiodokumentu ve středu 10. listopadu 2010 od 22:00 hod. Ode dneška si ho můžete poslechnout také v archivu Radiogalerie. Jeho autory jsou Roman Štětina a Michal Pěchouček.

Příjemný poslech.

736km / Gdaňsk – Praha

Včera po poledni dorazila do Prahy první část nomádského projektu 736km. Nejdříve A Kuku Sztuka crew zastavila ve vesničce Brzyskorzystewko. Kempovali jsme v zámeckém parku, který bolševici proměnili v součást přilehlého JZD (především se zde chovají býci). Pak jsme se přesunuli do městečka Lwówek Śląski ležícího nedaleko od českých hranic. Naším stanovištěm se stalo hřiště místního sportovního klubu Bóbr. Můžeme si docela dobře představit, jak místní hooligans skandují „Bobr! bobr!“… Za naší třetí zastávku jsme si zvolili Kamenický Šenov, jako kemp nám posloužilo parkoviště nedaleko romantické Panské skály. Nyní je polská crew utábořena na náplavce pod Rašínovým nábřežím v Praze, přímo před galerií Avoid.

Dnes a zítra (tj. 18. a 19. 8. 2010) polští umělci představí v karavanech své výstavy, performance a hudební vystoupení, na které v pátek 20. 8. 2010 naváže programem na pražské náplavce česká část, neboli PHOTO5 crew. Ta vyrazí na svou cestu do Gdaňsku druhý den v sobotu.

Celý program, profily umělců apod. najdete na stránkách 736km. Organizátoři připravili také živé streamování.

Teta z Rokycan a lesba z Berlína / Cestovní deníky

V ústeckých Vitrínkách začala nová sezóna výstavou tety z Rokycan a lesby z Berlína nazvaná Cestovní deníky. Úvodní slovo pronesla kurátorka Vitrínek Silvie Milková za asistence své kolegyně Veroniky Daňhelové coby kameramanky. Součástí vernisáže byla jako obvykle hra – tentokrát šlo o jakési hledání plastových pytlů s překvapením.

Výstava potrvá do 9. litopadu 2010. Venkovní galerii najdete v areálu Severočeské armaturky v Ústí nad Labem. Mrkněte se na plakát.

Kamera: Míra Hašek

Zygmunt Bauman v DOXu

12. října 2010 se v DOXu uskutečnila diskuze s významným sociologem a předním myslitelem postmoderny Zygmuntem Baumanem. Ten den byl svátkem nejen pro uměnímilovné diváky, ale pro všechny, kteří se snaží pochopit rozmanitou a mnohdy fluidní povahu naší současnosti. Přednáška se pořádala v rámci již čtrnáctého Fora 2000 a letošním tématem byl Svět, ve které chceme žít. Díky síle hlavní osobnosti se původně zamýšlená diskuze přeměnila v moderovanou přednášku, kde Bauman představil inspirativní přístup k problémům současnosti jako jsou globalizace, svoboda člověka, aktivismus, pronikání manažerských technik do života a úloha sociologie jako jejich mediátoru.

Bauman patří mezi tu hrstku jedinců, kteří se již za svého života stali legendami a jejich jména jsou známá spíše jako slovníková hesla a pojmy z učebních textů. Setkání s takovou osobností je neopakovatelná zkušenost, v naší kultuře se nestává často, aby slovům pětaosmdesátiletého muže naslouchal sál přeplněný mladými lidmi.

1. díl

2. díl

Michaela Thelenová / Až se vrátíš domů z práce, bude krásně uklizeno…

Do 5. prosince 2010 můžete v pražské galerii Hunt Kastner Artworks navštívit výstavu Až se vrátíš domů z práce, bude krásně uklizeno… chomutovské rodačky Michaely Thelenové. Umělkyně je také pedagožkou na ústecké Fakultě umění a designu, kde vede ateliér Digitální animace. Michaela Thelenová se dlouhodobě ve své tvorbě věnuje médiím fotografie a video.

Foto: Dita Havránková