Upíři v popkultuře / O televizní zábavě a komiksu

ÚVOD

Buffy, a ty by ses na hřbitově nebála?”

Zakřiknutá dívka Willow (jak příhodné jméno) se v jedné z epizod dnes již kultovního seriálu devadesátých let ptá svojí spolužačky (a asi jediné kamarádky), která je předurčena k tomu, aby vyčistila svět od upírů, na poměrně banální otázku. Ta je však klíčovou chvílí každé z postmoderních televizních rošád, kde se jedná o city, záchranu lidského pokolení, vytvoření idolu pro odrůstající děcka a v neposlední řadě plnění peněženek produkčních společností. Hlavní hrdina musí být nebojácný, ale v jádru dobrý člověk, musí se postavit svému strachu a odvážně dávat série úderů jednu za druhou nepohodlným upírům, jakoby se nechumelilo, a přitom čas od času ukázat svojí “lidskou” obyčejnou stránku. A diváci to mají rádi. Důkazem je i nesčetně plakátů upozorňujících na béčkové filmy pochybné kvality. Proč?

Masová televizní zábava je jedním z nejlepších produktů a zároveň odrazů společnosti. Je tam všechno. Stejně tak to je i s komiksem, který se až na přelomu nového tisíciletí stal uznávaným médiem a odhoupnul se od kultu superhrdinů a rychločetby pro mládež. Oba dva tyto výdobytky silně spojené s americkou kulturou v sobě ukazují všechny znaky své doby a to bez příkras a přímo, tak, aby tomu průměrný divák rozuměl. Toho hojně využíval popart a později se k němu přidalo velké množství umělců z dalších oblastí. Uvedu tu americkou umělkyni Daru Birnbaum a její videosmyčku Technology/Transformation vysamplovanou ze seriálu sedmdesátých let Wonder Woman, který vycházel z komiksové série publikované u legendárních DC Comics, a je ukázkovým příkladem toho, jak se postupně z jednoduchého produktu masové kultury infiltroval do dalších oblastí a stal se výchozím bodem pro další zpracování. (Přečtěte si podrobněji o fenoménu Wonder Woman.)

https://www.youtube.com/watch?v=0DErYJitDfA

Televizní tvorba se vyvíjí stejně, jak se vyvíjí společnost. Ovlivňují jí trendy a globalizace, řídí se pravidly kapitalismu, mluví o událostech a reaguje na věci, které se právě staly nebo se ještě stále dějí. V seriálech The Simpsons nebo Family Guy se pravidělně kritizuje americký prezident a naváží se do “tradičních amerických hodnot” (např. FG: “Brothers and sisters fighting is as natural as a white mans dialogue in a Spike Lee movie”). Ve filmech o komiksech (ve filmech podle komiksů) se citují známé scény ze Spider-mana (a vznikají parodie na ně) a v narážkách se mluví o ikonách žánru Alanu Moorovi a jemu podobných a Alan Moore zase recykluje charaktery z klasické literatury a dává jim nový, sexuální rozměr (viz jeho poslední počin Ztracené dívky). A tak to jde pořád dokola. Komiksem se v roce 2002 podrobně zabýval také časopis Živel v čísle 21, většinu článků si můžete přečíst dnes online.

Nejlíp se však posun v tomto kolotoči ukazuje na konkrétním příkladu. Jelikož se trendem posledního desetiletí v masové zábavě pro dorůstající teenagery stala upíří tématika (aktuálně přichází 30. června do českých kin třetí pokračování teenage vampire elegie Zatmění a dá se jen předpokládat, že bude premiéru filmu doprovázet stejné šílenství jako u předchozích dílů), jedná se o ideální výchozí bod. A to především také z důvodu, že upíři se ve filmu poprvé objevili už ve dvacátých letech minulého století a jsou kontinuální součástí vývoje kinematografie.

Když se ale přeci jen ještě na chvíli vrátíme ke komiksu, stojí za zmínku Vampýr Greenberg. Cituji z comiXology.com :

„…It’s possible that the vampire genre taps into inherently adolescent fantasies: vampires look fantastic without exercise or effort, easily seduce others and get to sleep all day. Likewise, they never have to „grow up“ — never aging means the aforementioned looking great, etc., but it also means never having to do taxes or drive a minivan. Clearly, I also love comics, but I’ve never been able to find a vampire comic that I’ve liked. Tom Spurgeon’s recent birthday greeting reminded me that I’ve always meant to check it out, so I’ve decided to begin my quest with Marvel’s 1986 Greenberg the Vampire…“

Přispěvatelka The Comics Journal a spolupracovnice nakladatelství Fantagraphics Books Kristy Valenti tu upozorňuje na několik věcí – zaprvé, že symbol upíra se promítá do snění mladých dívek jako cosi romantického a nadpozemského vyžadujícího pozornost (tolik k úspěchu upířích románů a filmů po roce 2005, o kterých se podrobněji rozepíšu v jednom z dalších dílů), zadruhé, že dobrých upírských komiksů je daleko méně než dobrých filmů o upírech (viz galerie plakátů výše) a zatřetí, že tím jedním z dobrých komiksů je Greenberg the Vampire z pera J. M. DeMatteise.

Oscar Greenberg je upír, ale především spisovatel. Můžeme se jen ptát, zda autor zvolil jeho příjmení náhodně nebo se nenápadně odvolává na jednoho z nejznámějších amerických uměleckých kritiků 2. poloviny 20. století Clementa Greenberga. Ať už tak nebo tak, Oscar Greenberg píše hororové příběhy, má krizi – tedy nepíše, a tím pádem je nešťastný. Zároveň je v každé řádce svých slov sarkastický a vtipný, je Žid (ač nepraktikující židovství, ono to jde dost obtížně, když už jste úředně po smrti a navíc upír) a vlastník řeznictví, které zdědil po svém otci (tudíž mu kvete černý obchod se zvířecí krví přímo pod rukama), a to je pravé jádro tohoto komiksu. Nikoli obchod s orgány, ale charakter hlavního hrdiny. Skutečnost, že je upírem, je zanedbatelná. Stal se jím náhodou (když ho přeměnila v intimních chvílích jeho vampýrská přítelkyně Denise) a po tomto incidentu si jen za jména přidali přívlastek The John and Yoko of the graveyard set. Mnozí kritici ho přirovnávají k Woody Allenovi (děj se samozřejmě odehrává v New Yorku), všichni se shodují na tom, že jde o vtipný komiksový příběh o upírech bez upírů. K tomuhle uvědomění dochází i sám Oscar v jednom ze svých neúspěšných literárních pokusů The Confessions of a Vampire, když najednou píše:

„Holy shit. I´M A VAMPIRE!“

Na závěr malá rada pro čerstvé fanoušky Vampýra Greenberga: pro četbu komiksů v 21. století je ideální použít komiksovou čtečku, z vlastní zkušenosti doporučuji freeware ComicRack (pouze pro Windows).

A abych vás nalákala na další díl, kde se zaměříme na historické kořeny upírství, fenomén postavy Drákuly a první postmoderní experimentální náznaky vampýrství v československém filmu, dejte si teď klasiku české muzikálové tvorby devadesátých let – Dana Hůlku v Draculovi. Po rolích v ústeckém divadle a operetě Netopýr (zde je vidět Danova kariérní logická návaznost!, v portfoliu tak už jen chybí role Batmana) se vyšvihl na prkna, co znamenají svět, v pražském Kongresovém centru a vyrovnaně léta soutěžil s Jesus Christus Superstar. Boží mlýny melou pomalu ale jistě, a tak ho po několika comebacích navštívilo přes 2,5 milionu diváků a prodalo se přes čtvrt milionu soundtracků. Dle posledních informací vstane Dracula z mrtvých opět v prosinci tohoto roku.

Přívlastek nesmrtelný je v tomto případě zcela na místě…

Text: Eva Balaštíková